Jagdpanzer IV/70 (A), všimněte si kolmé čelní části, která zapříčinila větší výšku

Složení i rozmístění členů posádky zůstalo zachováno. I stroje této verze byly osazovány dodatečným pancéřováním Schürzen pro zvýšení odolnosti proti kumulativním střelám. Nezměnila se ani pohonná jednotka a samozřejmě ani výzbroj. Hmotnost, jak již bylo zmíněno vzrostla na 28 tun přičemž ovšem zůstala zachována maximální rychlost 38 km/h, které byl stroj schopen dosáhnout na silnici.

Stíhače tanků Jagdpanzer IV všech tří verzí se zúčastňovaly těžkých bojů proti masám oceli hrnoucím se z východu i západu do srdce umírající Třetí říše. Bojovaly a bránily stále se zmenšující území až do hořkého konce. I když proti mnohonásobné přesile neměly šanci cokoliv zvrátit, dokázaly zasazovat nepříteli bolestivé rány. Tyto stroje patřily k tomu nejlepšímu co v této kategorii obrněné techniky za druhé světové války vzniklo a byly obávanými a respektovanými protivníky, schopnými ničit sovětské i spojenecké tanky na velké vzdálenosti.

                                                                                                       TIGER

                                       prototyp VK4501 (P) osazený Kruppovou věží 

Dva, v té době již plně dokončené tanky VK4501 (P), byly po zamítnutí sériové výroby využity jako cvičná vozidla pro budoucí tankové posádky. Jeden z nich se však později dočkal o něco důstojnější služby, když byl jako velitelské vozidlo přidělen ke štábu oddílu těžkých stíhačů tanků sPzJgAbt 653.

Sebevědomý Prof. Porsche nechal ve svých závodech již dlouho před ukončením výběrového řízení rozběhnout sériovou výrobu podvozků pro svůj tank. Když potom padlo zamítavé rozhodnutí, stálo již ve výrobních halách devadesát pět téměř kompletních podvozků. Nechat je bez využití nebo je dokonce zlikvidovat by samozřejmě znamenalo zbytečné plýtvání prostředky. Na druhou stranu ale nebylo možné zavést do výzbroje vedle vítězného standardního tanku ještě stroj druhý, neboť by to nevyhnutelně vedlo k prodražování údržby, zmatku při objednávání náhradních dílů apod. Proto bylo devadesát těchto podvozků nakonec využito pro výrobu nového těžkého stíhače tanků Ferdinand a zbylých pět posloužilo jako základ pro těžký vyprošťovací tank nazývaný Bergetiger. Oba tyto stroje již ovšem patří do jiné kapitoly.

Jak je již nyní zřejmé, vyšel ze soutěže vítězně stroj VK4501 (H) firmy Henschel. Řešení podvozku Henschelova stroje bylo velmi podobné již popsané konstrukci, kterou tentýž výrobce použil u prototypu VK3601 (H), bylo však o něco složitější. Na každé ose se totiž nalézala dvě pojezdová kola, jedno dvoudílné a jedno jednoduché. Sudé a liché osy měly různou délku a různé uspořádání kol. Kola do sebe navzájem zapadala a při pohledu z boku byla celá vidět pouze vnější řada tvořená jednodílnými koly. Všechna pojezdová kola byla plná a opatřená gumovou obručí po obvodu.

Složité uspořádání velkého počtu pojezdových kol umožnilo přijatelné rozložení hmotnosti tanku i při zachování relativně malé délky podvozku. Malá délka se příznivě promítla do manévrovacích schopností stroje.

                                                  MAUS

                                                                             Druhý, již kompletní, prototyp tanku Maus

Myšlenka na stavbu super těžkého tanku hmotnostní kategorie nad sto tun vznikla pravděpodobně již v březnu roku 1942. V té době probíhal v Německu vývoj nových těžkých tanků, které měly pomoci vylepšit poměr sil na východní frontě. Předně zde byl 57 tunový tank Tiger, v dané době již prakticky připravený k zahájení výroby. Rozbíhal se ale také vývoj ještě těžšího tanku Tiger II o hmotnosti téměř 70 tun a konečně od listopadu 1941 probíhaly teoretické práce na tanku Löwe o hmotnosti 90 tun. Hitler však zastával názor, že Rusové rovněž pracují na vlastních těžkých strojích a že převaha nových německých typů bude trvat jen omezenou dobu. Proto chtěl jít o další krok dál a získat super těžký tank, který by v budoucnu zajistil převahu i nad teprve vyvíjenými sovětskými typy.

Zpracování projektu nového bojového stroje bylo rozděleno mezi dvě společnosti. Vývoj celého tanku mimo bojovou věž dostal na starost Hitlerův oblíbenec a propagátor těžkých tanků, profesor Ferdinand Porsche. Bojovou věž pak měla navrhnout a postavit firma Krupp. Podle některých pramenů byl nový stroj nejprve veden pod pracovním označením Mammut (tedy mamut), brzy však byl název změněn na poněkud sarkastické Mäuschen (tedy doslova myšička) a nakonec získal definitivní označení Maus (tedy myš). Sám Porsche vedl projekt pod označením Typ 205 a zbrojní úřad snad jako VK 100.01 (číslo 100 odkazuje na očekávanou hmotnost v tunách).

První nákresy super těžkého monstra byly Hitlerovi předvedeny zřejmě v červnu 1942. Spousta podstatných detailů byla v té době ještě nejasná. Co se výzbroje týče, bylo již jasné, že tank má disponovat dvěma kanony. Vedlejší kanon měl být ráže 75 mm, o tom nebylo sporu. Hlavní zbraň však dosud určena nebyla a uvažovalo se o kanonech ráže 105, 128 a dokonce i 150 mm. Jako nejvhodnější byl nakonec vybrán kanon ráže 128 mm o délce hlavně 55 násobků ráže, tedy více než 7 metrů. Hitlerovi se projekt nového super těžkého tanku zamlouval natolik, že v červenci 1942 nechal v jeho prospěch zastavit projekt tanku Löwe, aby nedocházelo k tříštění kapacit.

                                                           stíhač tanků Nashorn

Na podvozku vznikla nástavba ze svařených pancéřových plátů o síle pouhých 10 mm a to z důvodu omezení hmotnosti. Podvozek byl již tak dosti zatěžován nesením samotné obrovské hlavní zbraně. Nástavba byla kryta ze všech stran kromě stropu, ten zůstal otevřený. Před nepříznivými povětrnostními podmínkami se tedy posádka musela chránit přetažením nepromokavé celty. Otvor v čelním štítu, kterým procházela hlaveň zbraně byl chráněn posuvnými plechy takže byl i při maximálním náměru hlavně úplně uzavřený.

Hlavní zbraní byl již zmíněný účinný kanon PaK 43/1 s velmi dlouhou hlavní. Zásoba munice pro něj byla 40 nábojů. Sekundární výzbroj představoval kulomet MG 34 volně uložený v bojovém prostoru. Posádku tvořilo pět mužů. Řidič a radista sedící vpředu trupu a velitel, střelec a nabíječ v bojovém prostoru korby. První dva členové posádky nastupovali do vozu skrz kruhové poklopy přímo nad svými stanovišti zatímco zbytek nasedal na korbu dvoudílnými vraty v její zadní stěně.

Zkušenosti z polních podmínek si později vyžádaly instalaci podpěry hlavně kanonu a to z důvodu její značné délky a hmotnosti. Délka hlavně byla 71 ráží, tj. 71 x 88 mm což znamená 6,248 metru! Při boji byla jednoduchá podpěra sklopená, pro přesun se zvedla a hlaveň se do ní uložila. Hmotnost tohoto kanonu byla také faktorem, který určil sílu pancéřování kabiny na pouhých 10 milimetrů. Konstruktéři museli šetřit na hmotnosti kde se dalo, aby stroji zachovali jeho pohyblivost. A to se jim také povedlo.

Nový blok - dvojitým kliknutím zde, zahájíte úpravu bloku...